Jednoho docela dávného dne došlo k tomu, k čemu došlo. Prostě jsem se toho dne v těchto končinách narodil. A tím jsem se stal mimo jiné i součástí zde žijící společnosti, lidí, kteří se mnou tato místa obývali a dodnes obývají. A nezbylo mi nic jiného, než tuto skutečnost akceptovat. Protože jsem logicky nemohl zůstat sám a ti ostatní neměli touhu ani potřebu tato místa kvůli mé přítomnosti opustit.
A tak jsem se musel naučit mezi těmi ostatními žít a fungovat. Musel jsem pochopit, jak to v této společnosti chodí, a musel jsem tu akceptovat určitá pravidla, bez nichž bych tu neobstál, bez nichž bych nebyl ostatními žádoucně přijímán.
Je pochopitelné, že to nebylo vždycky zrovna jednoduché. Protože ne vše, na čem se tu ti přede mnou shodli, bylo takové, abych z toho měl zrovna mnoho důvodů k radosti, a leccos mi mohlo být i vysloveně proti srsti. Ale co se s tím dalo dělat? Nic.
A tak jsem se prostě zapojil do toho, čemu se říká společnost. Stal jsem se jedním z nás, stejně jako se někým podobným stali i všichni okolo. A společnost mne nějakým způsobem přijala a začlenila mne do svých řad. A na takovém svém místě žiji dodnes. I když se má pozice pochopitelně mění, to podle toho, jak stárnu, profesně a jinak rostu a podobně. Nic tu prostě netrvá navěky, a tak se i mé místo ve společnosti mění. A mění se i poměry v této.
Takže jsem zažil i společnost socialistickou, i kapitalistickou, zažil jsem společnost za více různých vlád a poměrů jak u nás, tak i ve světě. A vždy jsem se takovým poměrům musel přizpůsobit. Žít tak, jak se po mně žádalo a žádá. Protože vybočovat významně z řady se nevyplácelo a nevyplácí.
Jsem členem naší společnosti. Ať se mi to líbí nebo ne. Protože bych se sice mohl sebrat, odejít a zkusit se integrovat do společnosti jiné, ale kdo ví, zda bych si tím pomohl. Protože je pověstný chléb všude o dvou kůrkách. A kdo ví, zda by to jinde bylo lepší.
